O Erbenovi a Kytici

Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé
bylo by co ty košile!

Všichni jsme se ve škole učili o Karlu Jaromíru Erbenovi a jistě nebude mezi námi nikdo, kdy neznal alespoň jeden verš z Vodníka, tedy: "A na topole podle skal / zelený mužík zatleskal!"

Ale víte třeba i to, že název balady Stavební košile, z níž je naše úvodní ukázka, je v množném čísle? Tedy ne TA Svatební košile, ale TY Svatební košile. No upřímně, ani my jsme to netušili.

Další zajímavostí je, že Erbenovým básním v této sbírce říkáme balady (balada = epická nebo lyricko-epická báseň, většinou s velmi vážným dějem a tragickým koncem), ale on sám je nikdy takto nenazýval. Možná mu zas nepřipadaly tak tragické, spíš odrážející život.

Zajímavé je i dělení básní v původní sbírce do jakýchsi dvojic stejně vzdálených od středu.

1. Kytice – 13. Věštkyně (vlastenecky laděné básně s výrazným prvkem lidové slovesnosti)
2. Poklad – 12. Dceřina kletba (vztah matka – dítě, mateřské vina)
3. Svatební košile – 11.Vrba (možnosti návratu mrtvého, motiv vampyrismu)
4. Polednice – 10.Vodník (nadpřirozené bytosti, postavy běsů)
5. Zlatý kolovrat – 9. Záhořovo lože (vina, vykoupení a pokání, pohádkový motiv)
6. Štědrý den – 8.Svatojánská noc: (láska, smrt, svědomí, motiv kouzelných dnů)
Uprostřed Holoubek: tato balada odděluje starou tvorbu od nové a stojí ve středu sbírky.

Sám autor neměl start do života zrovna nejjednodušší. Nejen že se nejmenoval Erben, ale Erban (jeho bratr, dvojče Jan zemřel krátce po narození), ale trpěl v dětství častými nemocemi a vadou řeči. I přes tento hendikep se mu podařilo vystudovat. Rodiče si přáli, aby byl učitel, ale on, s ohledem právě na vadu řeči, vsadil na práva.

Se svou první ženou Barborou, rozenou Mečířovou, měl čtyři děti a po její smrti s druhou manželkou Žofií Mastnou ještě další dvě. Roku 1845 byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Nikdy se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád.

Inu, člověk své doby, a přesto mají jeho básně i dnes co říci!