O tom slavném mordu

Naše inscenace se nebude týkat hledání viníka, hledání pravdy či snahy o nějakou rekonstrukci událostí. Je pouhým příběhem o tom, jak se rodí vina.

Přesto, pro jakýsi kontext nebude od věci připomenout si, co se tehdy (alespoň podle doposud provedených výzkumů) odehrálo a proč je příběh i po tolika letech stále živý.

Vražda Anežky Hrůzové z roku 1899 je totiž stále nevyřešenou kauzou se spoustou otázek. Je takřka jisté, že vrahem nebyl odsouzený Leopold Hilsner, ale někdo jiný. Nedokonalé vyšetřování, zamlčení spousty stop a indicií, podezřelé okolnosti kolem nálezu těla a silné protižidovské nálady vedly ve finále k jednomu z pravděpodobně největších justičních omylů Rakousko-Uherské justice.

V sobota 1. dubna 1899, prohledávali obyvatelé města Polná a okolních vesnic na požadavek četnictva místní les. Hledali ztracenou devatenáctiletou švadlenu Anežku Hrůzovou z Věžničky, kterou již dva dny postrádala její matka. V houští, pár metrů od cesty její mrtvé tělo najde teprve dvanáctiletý školák. Leží na břiše, nedbale zakryto několika větvemi. Na hlavě oběti je patrná zaschlá krev. Dívka je částečně svlečená a kusy jejího oblečení jsou poschovávané po okolí. Sousedé nedbají pokynů četníka proti jeho vůli (jistě v dobré víře, ale především ze zvědavosti) celé okolí podupou. Když nebožku obrátí, má na krku hlubokou řeznou ránu a v tu chvíli zazní z úst některého z přihlížejících ta nešťastná věta: "Byla podkošerována!"

A v tu chvíli se spouští řetězec vyšetřování, který jednoznačně ukazuje, že dopátrat se toho, co k činu vedlo a kdo jej spáchal nebude vůbec snadné. Proto nabízíme popis sledu událostí a osudů tak, jak byly zachyceny různými badateli a zveřejňovány ve veřejně dostupných zdrojích.

Začněme třeba u soudní pitvy, která jednoznačně prokázala, že vražda neměla sexuální motiv (dívka byla panna), ačkoliv dnes už víme, že dokonalé znásilnění je jen jednou z mnoha forem sexuálně motivovaného násilí. Myšlenku, že pachatelem mohl být deviant podporuje mimo jiné skutečnost, že některé dívčiny věci se nikdy nenašly, například její šátek, kus jejích šatů či rukavice a růženec, což mohly být jistě fetiše, které si pachatel odnesl, aby mu čin připomínaly. Druhým, již ovšem ne zcela jasně neprokázaným údajem z pitvy je, že rána na hlavě nemusela nutně krvácet. To by mohlo naznačovat i to, že vznikla až posmrtně. Na místě také nebylo pravděpodobně odpovídající množství krve, což moderní kriminalisty vede k domněnce, že čin byl spáchán jinde, než na místě nálezu těla. Skutečné místo činu se ale nehledalo a ztráta krve byla nakonec díky veřejné manipulaci a lžím přisouzena židům, kteří ji, dle nesmyslných dobových blábolů, údajně používali do křehkých nekvašených chlebů, tzv. macesů, které jedli hlavně o svátku Pesach, u nás přibližně v době Velikonoc, tedy krátce po vraždě. Právě tuto tezi podporoval i zmíněný výkřik o podkošerování

K nejasnostem přibyla ještě řada další okolností, které jsou sice úředně zaznamenány, ale jakoby je nikdo nechtěl vzít v potaz. Například to, že tělo mělo pokrčené nohy v kolenou, to by naznačovalo, že na místo se dostalo již v určité fázi rigor mortis a pak také oblečení, které bylo jen velmi lehce navlhlé, ačkoliv ve čtvrtek velmi silně pršelo a pokud by tělo leželo v lese už od středy, muselo by to být znát. Nikde není také zaznamenáno, zda pod tělem byla půda suchá.

Četnictvo následně provedlo i prohlídku v domě kde nebohá Anežka žila spolu s matkou a bratrem. Vyšetřující strážmistr Klenovec si poznamenává, že matka nepláče a na oku má modřinu. Přesto se podle výsledku prohlídky neobjevilo nic podezřelého. Přitom se má za prokázané, že zmizení dcery matka nahlásila až v pátek, ačkoli Anežka se ztratila ve středu odpoledne, a nikdy předtím nezůstala v noci mimo domov. Marie Hrůzová se také v krejčovské dílně, kde Anežka pracovala sháněla především po Anežčině košíku a ne po své dceři. To u výslechu zdůvodnila tím, že si myslela, že dcera je jen v jiné místnosti krejčovství, přitom ve skutečnosti do města přišla nahlásit její zmizení.

I se svým bratrem neměla zřejmě Anežka úplně idylické vztahy. Po otcově smrti měl podle smlouvy vyplatit Anežce podíl z dědictví, což nikdy neučinil a navíc, podle záznamů výpovědí občanů Věžničky (tehdy Malé Věžnice), se rodina týden před vraždou velmi hlasitě pohádala o peníze. Další podezřelou okolností bylo, že ve čtvrtek přišel do Polné, ale Anežku nehledal a už po čtvrté ráno se snažil dostat do kostela ke zpovědi. Navíc měl v den nálezu těla měl údajně poraněnou ruku.

Další výpovědi, jako že byl v místě spatřen podivný muž s peckou v uchu už pak vyznívaly naprázdno, protože četnictvo se vydalo za Leopoldem Hilsnerem. Ačkoliv prohlídka nic nepřinesla a nebyly nalezeny žádné důkazy, byl Leopold zatčen (pravděpodobně proto, že byl na četníky drzý), a když ho před mnoha svědky vedli přes Polnou v poutech, byla legenda o rituální vraždě na světě.

Obžaloba stavěla na svědectví velmi pochybného člověka známého podvodníka Petra Pešáka, jehož jedinou motivací byla finanční odměna vypsaná za důkazy vedoucí k pachateli. Při rekonstrukci na místě, kterou si vyžádala obhajoba nebyl schopen rozpoznat osobu na vzdálenost, z které údajně měl vidět Hilsnera, jak kráčí kolem Březiny.Hilsner sám si ale také moc nepomáhal. Neustále měnil výpovědi a často i prokazatelně lhal. Bylo mu prokázáno že své bývalé přítelkyni vyhrožoval smrtí a také to, že u sebe nosil velký nůž, který se však po vraždě nenašel. Největším argumentem obžaloby byl nález jeho jeho kalhot ukrytých v synagoze ve Velkém Meziříčí, které nesly četné stopy, o nichž znalci prohlásili, že se jedná o lidskou krev. Ačkoliv to dle obhajoby nebylo řádně vědecky doloženo, soud to uznal za průkazné. Hilsner totiž prvně vlastnictví kalhot zcela popíral, pak pod tíhou důkazů přiznal, že jsou jeho a skvrny nedokázal věrohodně vysvětlit. Jeho problémem byla právě bájná lhavost a jistě forma "frajeření", která mu byla bohužel vlastní.

Na obranu Hilsnera se kromě jeho advokáta Zdenko Auředníčka postavil i tehdejší profesor a poslanec Tomáš Garrigue Masaryk, kterému se vůbec nelíbilo davové šílenství s násilím namířeným proti Židům, a tak se snažil sám dopátrat pravdy. Dvakrát se kvůli tomu i na místo vydal. Poprvé se mu návštěvu podařilo utajit, ale po druhé ho poznali jeho dva studenti. Legenda uvádí, že pak Masaryka hnali z Polné kameny a klacky. Sám Masaryk si však poznamenal pouze to, že se srotil menší dav, ale vše zůstalo u nenávistného pokřikování a k fyzickému napadání nedošlo.

I pro Hilsnerova advokáta měla kauza nepříznivý dopad. Obhajoby se ujal ex offo bez nároku na honorář a zastupoval ho v obou procesech, tedy v prvním v Kutné Hoře a druhém v Písku. Musel čelit neskutečně ostrým útokům veřejného mínění na svou osobu a přišel o velkou řadu svých významných klientů. Po konci procesu se s celou rodinou ocitl takřka na okraji společnosti, a proto se na radu Masaryka přestěhoval do Vídně, kde musel začínat znovu, takřka od nuly. Přesto se mu podařilo obnovit advokátní praxi. Po vzniku samostatné republiky mu Masaryk nabídl místo soudce ústavního soudu, nebo velvyslance. Auředníček však nabídku odmítl a pracoval a žil ve Vídni až do své smrti v roce 1932. I po procesu a odsouzení stále intenzivně pracoval pro osvobození Leopolda Hilsnera, protože byl zřejmě o jeho nevině přesvědčen. Díky jeho úsilí císař František Josef I. Změnil rozsudek trestu smrti na doživotí a velkou měrou přispěl i k udělení milosti císařem Karlem I. V roce 1918. Hrob Zdenko Auředníčka je možno navštívit v Praze na Olšanských hřbitovech.

A co sám nešťastný Leopold Hilsner?

Nebudete tomu věřit, ale v druhém procesu v Písku roku1900 mu soud připsal i z další vraždu, a to jisté Marie Klímové. Vůbec nevadilo, že zločin na Marii Klímové byl jednoznačně sexuální a Hilsner dle lékařských posudků netrpěl žádnou sexuální úchylkou. Nebýt milosti císaře Františka Josefa I., která trest smrti změnila na doživotí, skončil by jistě na oprátce. Z vězení se i tak dostal až po 18 letech, a to na základě již zmíněné milosti Karla I. Rehabilitován ale nikdy nebyl. Dožil se pouhých 51 let. Zemřel ve Vídni, 9. ledna 1928 pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva. Pochován byl na vídeňském Ústředním hřbitově, kde jeho hrob nejdříve zanikl, později, v roce 2000 byl obnoven. 14. listopadu 2008 tehdejší ministryně spravedlnosti Rakouské republiky Maria Berger odhalila na náhrobním kameni Leopolda Hilsnera ve Vídni pamětní epigram, kterým se pokusila vyjádřit politicko-morální symbolické odčinění této justiční křivdy.

Od roku 1996 se berlínský lékař, Dr. Petr Vašíček se spolu se Spolkem za historickou Polnou neúspěšně snažil o revizi procesu a rehabilitaci Leopolda Hilsnera. Na jeho popud 25. dubna 2002 odhalili Hilsnerovi pamětní desku ve Vídni na domě, ve kterém bydlel.

Italský právník Mario Umberto Morini, který též požaduje historickou i justiční rehabilitaci Hilsnera, se však domnívá, že by revize procesu měla proběhnout před rakouským soudem, protože konečný rozsudek byl vyhlášen ve Vídni a český stát tehdy neexistoval. Rakouské ministerstvo spravedlnosti se však odvolává na skutečnost, že z české strany nedošlo ke zrušení obou prvoinstančních rozsudků v Kutné Hoře a v Písku. Proto ani Rakušané nevidí žádnou možnost zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve Vídni. A to ani cestou prohlášení, že uvedené rozhodnutí bylo nezákonné.

V posledních letech se Hilsnerovu případu věnuje advokát Lubomír Müller, který se už dříve pokusil proces s Hilsnerem neúspěšně obnovit. Nedávno podal ministru spravedlnosti Jaromíru Tejcovi stížnost pro porušení zákona, což je mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti rozhodnutí soudu. Pokud ji ministr spravedlnosti podá, bude se věcí zabývat Nejvyšší soud.

Jak je vidět, hledání pravdy je někdy velmi obtížná věc. Ani po tolika letech se nedaří vše vyjasnit a čím dále od činu se šetření potáhne, tím hůře se budeme pravdy domáhat.

Jedna věc je ale jistá. Tento čin zasáhl do života mnoha lidí, a to nejen oběti a domnělého pachatele, ale i do myslí a svědomí mnoha dalších, kteří si svá tajemství nebo vědomé lži museli vzít do hrobu a měli-li nějaké svědomí, muselo je to mučit po celý zbytek života.

A ještě jednu věc nám tento případ ukazuje. A to je to, čemu dnes moderně říkáme zneužití "fake news" nebo systematická davová manipulace. Jak velkou sílu může mít veřejné mínění ovlivněné strachem z neznámého, jak tlak veřejného mínění může i nezávislou justici dovést až k odsouzení nevinného?! A také to, že i osvobozující rozsudek někdy pachatele viny nezbaví.

Vždycky zůstává to pověstně: Kdoví, jak to ve skutečnosti bylo. Divíte se? Nedivte se, jsme toho i dnes denně svědky, třeba  na sociálních sítích. Doba se mění, ale lidská hloupost, strach a předpojatost je věčná!

(článek byl sepsán na základě veřejně dostupných informací na internetu, použité fotografie nejsou vázány autorskými právy)